Napište námKdykoliv se v Bergenu zastavíte a podíváte se na obzor, máte v zásadě možnost vidět jen dvě věci: buď nic, protože počasí je tu jako utržené z řetězu, nebo kopce a hory. Nejblíže centru je jeden, takový roztomile malý kopeček – Fløyen. Stojí ale na správném místě, totiž je z něho skvělý rozhled. A navíc je na něm jedna z místních atrakcí: Fløibanen.
Na takhle triviální procházku se vážně člověk nemusí moc připravovat. Vždyť tam vede i silnice s pouličními lampami po stranách! Takže šupito, šetříme, jde se pěšky. Vystupujeme z Bybanenu ve stanici Byparken (konečná v centru). Jdeme přes náměstí směrem do Bryggen, ale nestáčíme se doleva, stejně jako hlavní silniční tah, ale pokračujeme rovně, do kopce. Počáteční stanici Fløibanenu pohrdlivě míjíme, protože takovouhle procházku zvládneme po svých. Mimochodem, nečekejte, že z venka v počáteční stanici uvidíte nějaký vláček, protože první úsek se jede tunelem ve skále. Ve skutečnosti jsme málem nepoznali, že odsud fakt Fløibanen vyráží.
Trochu jinak, než jsme čekali
Byli jsme mírně zaskočeni, když nás do kopce předběhla jedna vysportovaná Norka v běžeckém outfitu. Místní, zdá se, docela dbají o fyzičku. Fuj, říkám si a koukám na své zžidlovatělé tělo. O důvod víc pořádně zabrat.
Začíná pršet. Pche, nepromokavou bundu nosím už od druhého dne, co jsem tady – mimochodem asi moje nejlepší investice před odletem (do 10000mm a i tak je to skoro málo :P). Foťák dostává co proto, ale pořád fotí. Nejprve to vypadá jako když jdete parkem. U jakési busty, už v nějakých možná 100m výšky, jsme se vydali vpravo. Do teď nevíme jestli to byla dobrá volba, ale brzy pochopíte…
Jdeme po silnici do kopce. Cesta je dobrá, ale záhy přichází první ledovka. Norsko mě v tomhle ohledu strašně štve – všude samé neposypané zmrazky. Asi jsem trochu dost rozmazlený z Česka, ale ta ledovka, obzvláště v dešti, pekelně klouže. Navíc, musím se „pochlubit“, jsem si koupil bezvavadné boty. Krásné černé Alpinepro, nepromokavé, prodyšné. Je fakt, že do nich neteče, chodí se v nich dobře, ale strašně kloužou, potvory. Přítelkyně, majíc běžné městské botky, si vykračovala a smála se mi :P. Wtf?
Ovšem silnice stoupala, byla čím dál šikmější, ledovka stále tlustší a už se jí nejde nijak vyhnout. Na jedné straně sráz, na druhé skála. Míjíme několik místních v protisměru. Zkušeně, v běžeckých polobotkách, sklouzávají svah dolů. Nechápu, jak drží ten balanc! Ale to jsem prostě já…
V jedné otáčce ale došlo už i na přítelkyni. Já jsem se už dávno předtím vyválel, takže mírně promočený, s jistou satisfakcí sleduji, jak sedí na ledu a taky neví kudy kam. Já už byl tou dobou dávno na všech čtyřech a lezl přes trsy trávy po straně. Opět se jenom tak mihnou klouzající domorodci a posměšně na nás koukají. Takhle jsem si už dlouho nezanadával. Ehm a chtěl jsem se už vrátit. Ale tlačen okolnostmi a posměvačným doprovedem, jsme se nakonec vyškrábali. Přitahoval jsem se po zábradlí a nožičkami při tom hobloval led. Teď s odstupem jsem ochoten uznat, že to mohlo vypadat směšně.
Heroický výkon byl odměněn. Dostali jsme se konečně… k další zatáčce! Ta cesta bude ještě hooodně dlouhá. A zábradlí zmizelo. Takhle by to nešlo. Vytahuju GPSku. Začali jsme se po kořenech škrábat po skále. Tři vrstevnice nad námi je jiná, kratší cesta! Ale nemusíme ani vylézat tak vysoko a zjistíme, že jsme v úplně pohádkově krásném lese. Lesní pěšinky, jehličí, vůně smrků. Déšť ztlumený větvemi. Tahle část vážně stála za to. Nakonec jsme dorazili až ke konečné stanici Fløibanenu. Mimochodem, je tu taky jeden obchod se suvenýry, kde jsme našli zatím nejlevnější pohledy! A taky spustu bezva nesmyslů, které nejde nekoupit.
Cestu dolů jedeme Fløibanenem, rozhodl jsem se zbaběle. Vlastně, co to povídám, chci si přece užít tuhle místní atrakci, ne? 😀
Víte, co jsme pak zjistili? Že místní děcka se vozí Fløibanenem nahoru a pak dolů z toho kopce sáňkují! Tak snad se za mě, milí češi, teď příliš nestydíte.
A přidám pak ještě fotku svých bezvavadných bot, ať víte, s čím nelézt na led.
Komentovat »
Odpovědět